Spousta mých zákazníků ví, čemu se věnuji a kam plyne výdělek z grafické činnosti.
Tato stránka nebude o sentimentu, ale o výzvách, které člověk má možnost přijmout, když se jim ocitne tváří v tvář.



Dovolte mi poděkovat koním , které jsme si v dávnověku vyhlédli pro jejich krásu a sílu. Byli ochotní pomoci nám zkracovat vzdálenosti, tahat těžký náklad a obhospodařovat půdu.
Spisovatel Antoine de Saint-Exupéry prostřednictvím Malého prince říká: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ My jsme si koně nejen připoutali, ale na jejich zádech jsme se přenesli do světa techniky. Do takového světa ve kterém už není náš život závislý na jejich existenci ... a za to jim patří dík. Koně za to zaplatili obrovskou cenu. Domestikovaný kůň nedokáže sám přežít ve volné přírodě.




Mnoho zvířat doprovází člověka od úsvitu věků. Zvířata jsme využívali pro jejich schopnosti, které jsme my postrádali, ale co mne zajímá, jsou mimořádné vztahy a události, které by jste nikdy v knižkách přírodopisu nečetli. Pošlete mi svůj příběh, který popisuje chování zvířat, které byste nikdy nečekali.
Nejkrásnějším společenstvím jsou včely. Tisíce jedinců pracujících pro celek. Nikdo nikdy neusíná sám a nikdo není darmožrout na sociálních dávkách a nikdo nezabije druhého z náboženského přesvědčení.
Viděla jsem jak pomáhala včela své zraněné sestře. Nebo jak se vzájemně zjara včely očišťují. Viděla jsem tanec včely slídičky na usazeném klidném roji po němž se celý roj rozechvěl a rozpovídal a připravil se na odlet na místo, které slídička vytypovala.
Často se stane, že včely u hlubšího napajedla přecení své možnosti a spadnou do vody. Cladná voda včelu brzy znehybní, takže vypadá jako mrtvá. Když ji vytáhnete z vody a zahřejete v dlaních, včela se brzy probere a začne se čistit. Nikdy nedostanete žihadlo jako výtku, že se cítí ohrožená. Miluju ty chvíle, kdy po pár minutách zahřátá, osušená a očištěná vzlétá, aby se vrátila domů mezi své. Je v tom krása a požehnání vzájemného bytí. Povzneseni nad všechny věci světa stojíme tam na krátkou chvíli spolu ... malá a velká.









Nepřestanou mne udivovat schopnosti zvířat. Vědí kdy bude pršet, jaká bude zima, kde najít vodu, jak a s kým žít, jak porodit a správně vychovat mláďata ... jen řečí těla dají najevo v jakém rozpoložení jsou. My lidé o tom dlouze vykládáme, máme latinské názvy a nakonec ... ani nedokážeme jasně vyjádřit co vlastně máme na srdci. Máme radary, kompasy, družice ale ptáci, kteří letí na své zimoviště přesně trefí na své oblíbené místo, kam létali už jejich předci před tisíci lety ... bez složité techniky.
Věruška a Oskar
Vždycky jsem se snažila pomáhat. Ať to byla mláďata která se vinou člověka ocitla sama bez rodičů a malá pomoc jim pomohla překonat zranitelné období a najít sílu se osamostatnit a žít svůj život. Tak i zraněným a nemocným, u kterých šlo jen o to, moci dál žít i za cenu delší pomoci od nás.
Náš první koňský kamarád - Drake
V roce 2010 začala naše cesta s koňmi. Odkoupili jsme 6 letého valacha Drakeho. Majitel jej chtěl dát na jatka kvůli počínajícím očním potížím. I přes péči tradiční i alternativní medicíny a shodou nepříznivých okolností Drake oslepl. Kromě nutnosti asistence vyvedení z boxu ale dokázal žít běžným koňským životem. Nejevil známky bolesti, či nechuti žít. Dobře jedl, byl dobře osvalený a měl vždycky náladu na lumpárny. Nyní je ve společnosti starší kobylky, kterou má rád a společně využívají 1 hektar pastviny. Je obdivuhodné jak dobře respektuje ohradu a trefí k přístřešku, když se zapomene na pastvě a kobylka mu odejde, přiběhne jako by byl úplně zdravý. Už ho nesedlám, protože jsem přesvědčená, že mu na zádech sedí anděl, který ho vodí ... a pro dva tam není místo.

Z původního ustájení jsme Drakovi odkoupili starou kobylku Héru. Časem přibyl Gaspari, Arion a Vaharie. Všichni jsou buď ve věku důchodců, nebo mají zdravotní omezení. Výjimkou je Gaspari, který nezapře své kašpárkovské jméno. Když jsme dělali ohrady, Gaspíček přišel, asi aby pomohl. Bral nám těžkou palici a běhal s ní kolem nás. Nebo když přijeli s bagrem a upravovali terén pro zasypání makadamem tak byl strojem natolik fascinován, že prováděl hlavou stejné pohyby, jaké dělalo rameno bagru.
Tak se k nám dostala i Věruška. Týden po vichřici na podzim 2017 a několik dní po nočním diskování blízkého pole mě koně upozornili na něco nezvyklého na pastvině. Nikdy takové zvíře neviděli. Šla jsem se podívat z blízka a našla jsem srnku. Ležela na pastvině v pozici jako by jen přežvykovala a odpočívala. Co chvíli ji Gaspíček nazdvihoval čumákem za zadeček a zdálo se, že ji pomáhá vstát. Srnka se odbelhala pár kroků a zase si lehla. Vzala jsem ji a umístila do prázdného a čistě nastlaného chlívku. Měla velkou žízeň, protože pila 5 minut. Sehnat veterináře bylo nad lidské síly. Na veterině v Jičíně chtěli, abych k smrti vystrašenou a zraněnou srnku, která nikdy neviděla člověka a požadovala ho za úhlavního nepřítele, přivezla v kufru auta. Nikdo ji nepomohl. Všude řekli, abych z ní udělala guláš. Bylo to odporné. V záchranné stanici od Poděbrad mi sdělili, že nový zákon zakazuje lovné zvíře převážet z okresu do okresu. Pan Vaněk ze záchranné stanice mi ještě řekl, že pokud zůstane srnka ležet, přestane ji fungovat trávení a zemře. Nožky zlomené nebyly, ale měla pohmožděný kloub a asi potrhané vazy. Začali jsme ji říkat Věruška, měli jsme víru, že vše dobře dopadne. Kočky, které ke mně chodily a já je v její přítomnosti hladila mohly za to, že se uvolnila a jako by pochopila, že když neublížím tak malému zvířátku, tak se nestane nic ani jí a prvně se v jejich přítomnosti najedla. Podle veterinářky můžeme být rádi, že není březí. Jak se my lidé mýlíme.
Jediné co Věruška jedla, byly pampeliškové listy a čerstvá tráva to i v zimě. V nejhorším období jsme seno krájeli na 2 cm kousky, které jsme jemně posolili. Naštěstí byla zima mírná a my mohli trhat 3x denně kyblík čerstvé trávy a malých bylinkových výhonků, jahodových a malinových listů a jiných dobrot. Musím říct, že s trávením nikdy problémy neměla i když ležela. Zajímavé bylo, jak dokázala rozeznat kvalitu potravin. Nikdy se nedotkla kupovaného salátu, kdežto můj salát ze skleníku milovala. Když jsem ji přilepšovala zrním, tak pšenici z konvenčního zemědělství odmítala a její vyčítavý pohled mluvil za vše, zato bio špaldu baštila s radostí.
Tak jsme ve zdraví přečkali zimu a začalo jaro. Rána na nožičce se zacelila, ale vazy zůstaly poškozené a už nevstala. Jen přepajdala svůj nedobrovolný azyl a lehla si. Dveře byly stále otevřené a dělalo ji evidentně dobře, když viděla zvířata na dvoře. Slepice si k ní občas zašly na přátelské zrnko.
11 měsíců starý Oskar se vrátil na nějaký čas domů, na louky na kterých vyrostl.

Stále si udržujeme dostatečný odstup.
On ví od mámy,
že patříme k těm co umí ublížit.
Přišel den, kdy se mnohé změnilo. Byl 2. červenec a my přijeli ráno na statek, abychom nakrmili všechny naše svěřence. Otevřeli jsme Věrušce dveře a na slámě ležel malinký a ještě mokrý koloušek. Byl dokonalý, jen levé ouško měl ve špičce nakousnuté. Zvědavě si nás prohlížel a Věruška se dívala tak vystrašeně. Maličké srnčátko zůstává ležet několik dní a maminka k němu přijde a lehne si tak, aby se mohlo napít. Jenže Věruška byla tak neohrabaná, že když se snažila otočit tak malého zalehla. Maličký s chutí pil, ale musela jsem ho dát k vemínku a pak uložit do bezpečné vzdálenosti, kde ho mohla očistit a zahřát.
Na 3 týdny jsem se zabydlela v chaloupce, a ke slovu přišla technika. Nainstalovali jsme kameru s nočním viděním do Věruščina příbytku. Monitor jsem si dala k posteli a prvních pár dní jsem se moc nevyspala ... ale malý Oskárek se měl k světu. Maminka měla mlezivo jako smetanu a mlíčka měla hodně. Za několik dní se Oskárek postavil na nožky a začal zkoumat a ochutnávat. V malém prostoru ho maminka učila všechno, co musí malý srnčí kluk vědět.
Jednou udělala něco, co se jen těžko chápe. Dívali jsme se zrovna na monitor. Začala kolem sebe do vějíře rozprostírat listy pampelišek. Když to měla hotové podívala se na svého synka. Hlavou kývla a Oskar přišel. Začal ochutnávat lístky a Věruška ho olízla. Jako by řekla: "synku, takhle vypadá louka". Dívali jsme se na to jako na zjevení. Nikdy potom toto už neudělala a oba jedli ze společné hromádky. Ochutnávat mladé lístky pampelišek začal cca 5 den od narození.
Pak bylo nutné naučit ho vyděsit predátory. Zapojila mne do hry a hádejte, jakou roli jsem dostala - predátora. Jakmile jsem přišla do příbytku s krmením, vyskočila Věruška jako čertík z krabičky. Instinktivně jsem couvla, protože tohle nikdy nedělala. Od té doby tuto hru dokázal hrát i malý Oskar. Věruška byla spokojená. Oskar se začal vydávat na průzkum terénu sám. Pásl se, odpočíval a zkoumal vše venku. Často jsem ho neviděla i když jsem stála velice blízko. Nedotýkala jsem se ho, protože jsem věděla, že chci aby se jednou vrátil ke svým. Za mámou přišel vždy na noc a během dne na napití mlíčka. Vždy ho olízala a bylo vidět, že je ráda, že je v pořádku.
Přišel podzim a čas, kdy je ve vzduchu cítit blížící se zima. Je to doba, kdy se srnky shlukují do skupin, aby tak společně čelili nečasu. Oskárek býval venku čím dál delší dobu a vracel se s výzvou. Přiběhl k mámě a bylo v tom odhodlání, jako by říkal: "mami vstaň musíme jít. Chci abys šla se mnou, našel jsem jiné srnky ..." Vídali jsme stádo na protějším zoraném poli. Věruška se několikrát vydala ven, a protože ji nožičky neposlouchaly skončila vyčerpaná na tvrdé dlažbě, několik metrů od svého příbytku. Vždy jsme ji museli přenést zpět. Chtěla jít za svými. Čtvrtý den dobrovolných výletů si zlomila nožičku. Pochopili jsme, že tohle už nedokážeme vyléčit. Její duše toužila po svobodě a my pro ni měli jen domeček po prasátku, které se tu dříve chovalo. Věruška odpočívá pod jabloněmi, na klidném místě.

Místem pod jabloněmi se k nám z jara vrátil i Oskárek, aby u nás strávil jaro. Je to čas, kdy se stádo rozpadá, březí srny si vyhlédnou místa v loukách kam každoročně kladou svá srnčata a staří srnci jim jsou na blízku. Často vídám, jak vodí srnčata i oni. Pro mladé srnečky tam není místo. Jejich čas teprve přijde. A tak jsme byli svědky, jak Oskara hnal starý srnec pryč ze svého teritoria. Bylo pravděpodobné, že to byl jeho otec. Ale takové jsou zákony stáda. Když jsme si ho mohli prohlédnout ze vzdálenosti několika metrů, viděli jsme, že přes zimu nestrádal a zimní společnost mu udělala dobře. Byl krásně urostlý s pravidelnými parůžky. Jen levé ouško na špičce poznačené od Věrušky. Krapítek nám okousal pučící víno, angrešty a borovice a parůžky si vytloukal o ovocné stromky, ale to jsou věci, které se zase opraví. Byli jsme rádi, že je mu v naší zahradě dobře a že by na něho byla Věruška určitě moc pyšná.
Pomocné ruce pro kopýtka a tlapky
JANA ZIKMUNDOVÁ

FARMA PŘÍCHVOJ

Několikrát se mi stalo, že když se v úle nebo kolem něho něco dělo , co ohrožovalo včelstvo, včelka hlídačka se objevila v naší blízkosti a neklidně bzučela. Nebyl to klidný přelet za pastvou, ani hledání úkrytu pro nové místo před rojením. Běželi jsme se podívat a našli jsme například sršeň, která u vchodu zabíjela dělnice vracející se z pastvy. Byli jsme ohromeni, že nás včely vzaly za své ochránce.
Prosím, ale neberte to tak, že sršně jsou špatné. Do naší přírody také patří, ale vybrali si špatnou potravu. Asi zrovna bylo méně much pro krmení larviček.
Včela očichává prst, tykadla směřují k prstu, je klidná. Informace, které získává jsou o člověku, o jeho vůni ze které pozná i naše úmysly. Je schopna o nich informovat v úle.
ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU
Perleťovec stříbropásek
Tužebník obecný
Chrpa parukářka
Stromy, les a náš život spolu úzce souvisí. Nejen, že stromy produkují kyslík, ale věděli jste, že slunce procházející skrz listy stromů, má vlnovou délku, která příznivě působí na naše zdraví? Jedná se o přirozené zelené světlo. Listy pohltí celou barevnou škálu spektra, kromě zelené. Takové světlo dokáže léčit bolesti hlavy, uvolňuje nervy, ovlivňuje činnost průdušek, regeneruje a dodává energii. U některých lidí bylo zaznamenáno vyrovnání krevního tlaku, zlepšení trávení a významné posílení zraku.

Sázíme stromy! Přidejte se k nám.
Je to jen nápad, který může udělat každá rodina, která ráda cestuje a ráda vyrazí do přírody. Najděte si strom, který je zdravý a má na podzim spoustu žaludů. Sbírejte je a sázejte na místech, kde se duby nevyskytují. To Vám nedá žádnou práci, protože naše smrkové monokultury nám vinou kůrovce umírají před očima. Zasaďte si prostě svůj les. Stačí jen vyhloubit jamku a žalud tam vložit. Ideální je sázet stromy v místech, kde se objevili vlivem větru polomy, nebo kde je kůrovec. Ale nemusejí to být duby, můžete takto sázet kaštany, buky, javory, lípy ... jen si o jednotlivých stromech něco přečtěte, aby jste zbytečně nesázeli dub do vysokých poloh, kde se daří převážně méně náročným jehličnanům.
Odvážné by bylo, zasadit semena stromů na zahradě nebo balkoně do květináčků, pár let se o ně dobře starat a pak je vysadit (pozor, v zimě květináč zakopat nebo bohatě zasypat rašelinou kvůli promrznutí a dobře zalévat). Nikdy stromeček nebrat do bytu, aby nebyl choulostivý a přestál stovky let bez úhony. Nebuďte smutní, že nevyjdou některé stromečky, ale radujte se z těch, které se Vám povedly. Pro děti to je úžasná škola porozumění a trpělivosti.

Pokud se chcete podílet na organizovaném sázení stromů, dejte si do kalendáře datum 19.10.2019, nebo navštivte tuto stránku:
SÁZÍME LESY NOVÉ GENERACE.
O stromech, lese a zdraví
Loukobraní
Jana Zikmundová

Květina nevyrůstá pro kosu. Za rosy pro slunce rozvine se,
když vůni trávy vítr nese.

Kdo kosí louku ten nevnímá,
že na ní chpa právě schůzku má.
Když se podíváme na místa bývalých velkých civilizací, které zanikly, tak vidíme tato místa naprosto bez stromů - holé pustiny s kdysi krásnými stavbami a jistě rušným životem. Lidé zde vytěžily lesy, jejich obnově nevěnovali pozornost a nějak nevnímali, že je s lesy spjata existence vody i přítomnost dešťě. V takové krajině nebyli schopni vypěstovat svou obživu a to mohlo být příčinou jejich úpadku.

Les je přítel, dává nám stín když ho potřebujeme, skryje nás před deštěm, je schopen čerpat vodu z velkých hloubek a vydechovat ji v podobě páry. Dokáže přitáhnout déšť a hospodaří s vodou tak ideálně, že jsou správně fungující lesy ideálním domovem pro všechny, kteří v něm žijí.

Stromy provází člověka od mládí po stáří. Můj maličký 4 měsíční prasynoveček je sledováním pohupujících-se větví natolik uchvácen, že jim vesele vypráví a jeho spánek je pod třešní v zahradě spokojený. Lidé se kdysi scházeli v podvečer pod starou lípou na návsi a vyprávěli si. Někteří lidé byli se svými stromy v zahradě natolik spjati, že když strom uschl, věděli, že i oni odejdou.

Jednotlivé stromy spolu komunikují prostřednictvím kořenového systému. Staré stromy, kterým se říká matky, dokážou pečovat o druhé stromy. Poskytují výživu maličkým stromkům a je dokázáno, že rozpoznají svoje děti, kterým dávají při této péči přednost. Jsou druhy stromů, které si předávají živiny svými kořeny a jsou to "dobří přátelé". Takovéto přátelství spolu uzavřela například jedle a bříza. Jsou ještě tajemství, která budeme muset zkoumat, než pochopíme, jak věci v lese fungují.


Pokud máte 30 minut čas, pohodlně se posaďte a shlédněte animovaný film vytvořený na motivy povídky napsané podle skutečné události.
Příběh, který mne inspiroval